Dneska tomu říkám snůška. Píšu jak o život. Kde jsem to posledně zkončil, hmhm. U Japonské kuchyně. Tak přátelé a známí, pokud mi nějaká kuchyně opravdu zachutnala, tak je to právě Japonská. Byl jsem i v čínské restauraci, naberete si kolik snítě, různé chutě, něteré opravdu bizardní jako pečené kuře ve velmi ostré a velmi sladké jahodové omáčce se zeleninou. Vše je vítečné a různorodé. Má to ovšem daleko do Japonské kuchyně, která dle mého nemá tak agresivní chutě, ale zato jsou jemné, vyvážené a všechno tak nějak ladí dohromady. Možná někdo namítne, že i Japonci mají dost silné chutě, např wasabi apod. To je pravda, ale pořád to nějak neztrácí na harmonii. Pokud se to zdá jako naprosto zcestná úvaha v pohodě. Berte to jako záznam pocitů, doporučení Japonské, ale i čínské kuchyně. Dle mých hostitelů je dobré zaměřit se na to, zda se jídla připravují jakmile zazní Vaše přání nebo jsou již připravena a čeká se na Vaše přání. V případě Japonců údajně převládá první případ, a to rovnou před vašima očima. A podívaná je to tedy pěkná.

Mezitím jsem se ale fyzicky přesunul o mnoho km na východ a především směrem k nulové nadmořské výšce. Při přistání mi bylo zle, si hlady. Po cestě jsem vypil jedno kafe bez mléka (lékař mi zakázal jakékoliv mléčné produkty v jakémkoliv množství a jakémkoliv stavu; chudák malej), dvě koly a jednu vodu. Po opětovném shlednutí upoceného akčního snímku „16 bloků“ jsem vyrazil na toaletu velikosti vertikálně uloženého šuflíku na povlečení (Fantozzi by měl radost). Při přistávání jsem doufal, že v žaludku opravdu nic nenji a že jsou tablety rozpuštěny. Už jsme zmiňoval, že mám naordinováno tablet a kapek dostatek pro Jacka na další tři sezóny (LOST)? Bylo by celkem vtipné, kdybych při přistání začal chrlit pestrobarevné tablety. Dopadlo to dobře, snad jsem jen chudší o další nechutnou příhodu, které přijdou vhod v určitém společenském rozpoložení. Abych se vrátil v přesunu. Přistání v Torontu o dvě a půl hodiny později. Na první kufr jsem nečekal moc dlouho. S druhým to bylo obtížnější, nejel a nejel. Pak jsem jej našel osamoceně stojícího kousek ode mne. Nechápu, proč, když někdo vezme cizí kufr, nevrátí ho na onu rolující plochu. Kdybych stál na opačné straně byl bych tak čekal a pokud bych neumřel byl bych tam až dodnes.

Hned za exitem mě čekal mladý klučina, starší místního sboru Harvest Bible Chapel, moc milý kluk, stojíc s mou cedulkou na hrudi. Chudák čekal na všechny lety z Toronta s odletem od 8:20. Lety byly čtyři, já přiletěl posledním. Tvář jsem poznal okamžitě, úsměv poznal úsměv, až po chvíli jsme se ujistili, že jsme byli společně loni na hokejovém utkání v Berrie.

Padám únavou takže zbytek dne shrnu do pár bodů:
• Parking za tři hodiny 25 dolců, mazec…
• Honda CRV – manuál, celkem to hnal do otáček, 4.000 na každou rychlost mi příjde dost a cca 10 minut po dálnici za 4
• Po přeřazení na 5 motor taky celkem řve, 130 žádná rychlost, chtělo by to asi šestku
• Měl jsem cukání ukázat, jak se jezdí s Hondou, motor zněl povědomě
• Haus jak Brno, okolí brutal, všechny baráky mají kolem sebe dva metry prostoru, někdy ani to ne; fakt pěkné ale jak sardinky, „zlatá chalupa“ – asi chci fakt stavět
• Pěkně tlustý steak; moc milá manželka, krásné dcerky, pohodový pokec
• Odjezd k lidem, kteří mají dostatečně honosnou postel, což mne opět dostalo
• Moc milý starší pár, rodiče Todda, pastora HBCH, loni tu byla slušná žranice
• Fialový pokoj
• Sprcha
• Večerí dávka medicíny
• Klepání třetího dnešního blogu
• Posední kapky, které se musí brát mimo všechno ostatní (to teprv příjde)
• Eště asi zabiju tu mrchu minikomára, krerý furt otravuje a
• Dobrou noc…